Začátek cesty

Protože vím, že někteří z vás mají mnohem raději psaný text než video, připravila jsem pro vás záznam rozhovoru, který se mnou natočila Ivana Faber.

Krásný den, před námi je další epizoda z vysílání „Na slovíčko“ s českými bars facilitátory, tato je již čtvrtá, tentokrát se Zuzanou Reiserovou. Zuzko, ahoj, první otázka: Odkud v Čechách vysíláš a kde tě zájemci o bars sezení najdou?
Ahoj, já jsem k zastižení v Liberci, bydlím v Liberci, práci mám v Liberci, firmu mám v Liberci, takže vysílám z Liberce ze svojí domovské kanceláře.

Facilituješ převážně v Liberci, nebo máš větší dosah?
Facilituju převážně v Liberci, teď od podzimu začínám své působení rozšiřovat i do Prahy, z toho mám velikou radost! A také jsem se rozhodla trochu se vrátit zpátky do svého rodného kraje, což je Šluknovský výběžek. Zjistila jsem, že metody Access Consciousness tam nejsou úplně známé a rozšířené. Mám tam rodinu a vidím, že i v naší rodině by to lidé potřebovali. Nejprve zkusím dělat nějaká informativní setkání o tom, co vlastně access je, a uvidím, jaký bude ohlas.

Zuzko, my už se známe nějakou dobu… Jak ses dostala k Access Consciousness, co tě k tomu dovedlo?
K tomu mě dovedly situace v mém životě, které mi úplně nevyhovovaly a nebyly mi moc příjemné. Já už jsem nějakou dobu na cestě, jak si rovnat věci v životě, a do toho ke mně přišla informace o tom, že existuje něco jako Access Bars. A protože jsem člověk, který jde do věcí docela po hlavě, tak jsem se objednala na jedno sezení a velmi mě překvapilo, že už po prvním sezení-ležení byly okamžitě vidět výsledky ve věcech, které jsem řešila dlouho. Těch sezení pak bylo mnoho, mnoho, mnoho. Všechna ta sezení-ležení byla velmi příjemná tělu, ale hlavně dělala hodně věcí se mnou, hlavně v těch situacích, ve kterých jsem byla zacyklená a nedovedla s nimi pohnout. Chodila jsem k Janě Urbanový, to není myslím nic tajného, ona se mnou pracovala velmi hezky a intenzivně. Dávala mi prostředky, které jsem začala používat, aniž bych věděla, co jsou vlastně zač. Pracovala jsem s nimi tak, že když Jana říká, že to pomůže, tak já do toho jdu! A najednou se ty věci, se kterými jsem nemohla hnout, začaly měnit. Tam nastal ten zlom. Vloni 17. listopadu jsi měla trénink Access Bars v Praze, a já jsem se dva tři dny předtím rozhodla, že tam musím být, protože potřebuju vědět víc, potřebuju se dostat do hloubky toho, co to vlastně všechno je! Tak takhle začala moje cesta k accessu, já jsem byla původně jako klient.

Nádherné, u mě to nebylo jinak (smích)… Těla si vyberou a my hupkáme poslušně za nimi… Zuzanko, ty ses rozhodla stát sama facilitátorkou. Pamatuješ si, co tě k tomu vedlo?
Já jsem se rozhodla na tvém kurzu. Když jsem tam přijela, vůbec jsem nevnímala, kdo tam je. Vím, že jsi tam byla ty, vím, že tam byl Honza (pozn. Dolníček), a vím, že jsem tam byla já a Jana Urbanová, se kterou jsem přijela, jinak vůbec nikdo jiný. Já jsem tam přijela pro informace a ty informace pro mě byly natolik zásadní, že jsem prostě řekla wow – když tohle můžu já, tak proč bych já nemohla být ten, kdo to zprostředkuje dalším lidem. Vždyť tady ten, tady ta, tenhle stát, tahle rodina, proč to mají takhle těžký, vždyť to můžou mít lehčí! Na tom kurzu mi přišlo, že jsou tady možnosti, které nepředstavují nic složitého, abych se dostala do bodu: pojď a předávej! Takže tam na tom tvém kurzu to bylo, kdy jsem si řekla, potřebuju to! A jelikož jsem taková, že když se pro něco rozhodnu, tak včera bylo pozdě, tak jsem tři kurzy měla absolvované od toho 17. listopadu do 15. prosince. Pak jsem odlétala na docela dlouhou dobu za surfem a certifikát bars facilitátorky jsem potřebovala mít hotový do konce roku. Ty informace se valily neskutečně rychle, nasávala jsem je, skládala je a od nového roku jsem začala tvořit…

Krásné a pro mě inspirativní, že na kurzu může vzniknout ten nápad, to vědomí – tohle chci předávat dál. To je úžasné…
Jestli k tomu ještě můžu… Těch lidí na tvém kurzu bylo tehdy hodně a byli tam i lidé, kteří již na kurzu byli, hodně facilitátorů bars a tak. Mě ta energie toho všeho, co tam bylo, přitáhla natolik, že jsem si říkala, to je něco, na co jsem čekala dlouho. Kdy jsem se sama sebe ptala, co tady já sama mám dělat, co jsem tady. Relativně úspěšná – dobrý, děti – dobrý, rodina – dobrý, ale pořád tam bylo něco, co mi chybělo. Proč jsem tady? Zvláštní? Teď, když se na to ptáš, tak mi to teprve dochází, vlastně jak mi to na tom kurzu doteklo – tohle je ono, proč já jsem tady, to je moje úloha! Proto jsem začala podnikat všechny ty další kroky.

Z prostředků, co se na tebe začaly ze všech stran hrnout, od těch prvních získaných od Jany až k těm získaným na kurzech, které jsi absolvovala, máš nějaký, který je pro tebe největším favoritem?
První, který byl a který je i mým úplně prvním v pořadí, je OTÁZKA. Buď v otázce. Já jsem tomu vůbec nerozuměla. Co tím chceš jako říct? Já jsem byla člověk, který potřeboval mít na všechno odpověď, a když ji neměl, tak se obviňoval za to, že ji nemá. A najednou se ode mě žádná odpověď nechtěla! Začala jsem si s tím intenzivně hrát. Říkala jsem si, musím to nějak zkusit. Ale jak? Budu si říkat — dělej, musíš to tak dělat, ne, hraj si s tím… Tak jsem si hrála a postupně zjišťovala, že přestávám být v určitých situacích zakleštěná v nějakém závěru, který jsem si sama vytvořila a nedovedla z něj uniknout, protože strach atd. Když jsem byla v otázce, tak se to tam nedělo. Já jsem nezkoumala, proč se to neděje, ale prostě to tam nebylo, ty stavy, ten strach. To byl tedy jeden z prvních prostředků a ten druhý — ČÍ TO JE, KOMU TO PATŘÍ. Dřív, když mě začalo někde něco píchat, bolet, tak jsem si řekla, aha, zase nějaká nemoc. Když jsem se dozvěděla, čí to je tělo a komu to patří, tak za vteřinu byla bolest pryč. Takže zase wow!

Tohle jsou shodou okolností i dva z mých velice oblíbených a velice často, v podstatě denně používaných prostředků. Naprosto s jejich výběrem souhlasím…
Asi tyhle dva, a s tím, jak člověk postupuje dál, foundation, ECCE a já nevím, co všechno, těch prostředků je víc a je toho moc, moc, moc – všeho hodně, tak si to člověk musí poskládat, naučit se s tím pracovat a nenechat se tím převálcovat. Měla jsem občas takové stavy, kdy jsem se cítila v tom smyslu, hele, to je hrozně moc, já už to nedávám. A pak jsem si říkala, klid, mně je všechno jedno, postupně se to prostě dá a usadí. Těch prostředků je velká spousta, některé mám napsané, když je potřebuji, prostě vytáhnu taháček…

Pokračování bude brzy připravené v dalším článku Svět úspěchu a tvorby.