Doba koronavirová a jak dál?

Stala jsem se součástí jednoho úžasného projektu, ale o tom vám napíšu příště. Nyní mám připravený záznam rozhovoru, který se mnou natočil Jaroslav Pilný. Přeju příjemný poslech a pro ty, kdo raději čtou, je dole pod videem připravený přepis.

Krásné ráno všem, je 15 minut po deváté a je tady další Stand-up mornig! s Jaroslavem Pilným. Dneska se společně podíváme do Liberce. Mám tady dalšího úžasného hosta, a tím je Zuzka Reiserová. Zuzka je více než dvacet let personalistkou, více jak dvacet let se zabývá lidskými zdroji. Dnes to bude velmi, velmi zajímavé, protože pohled na přibrzděnou ekonomiku od člověka, který to vnímá profesně, si myslím, že bude přínosný pro každého z vás. Takže Zuzko, já vás tady vítám a hned chci vstoupit do toho tématu. Takže jak vy to vnímáte jako člověk, který více než dvacet let svého života zasvětil hledání lidí na důležité pozice do firem, člověka, který je hodně spojený s automotive? Jak dnes vnímáte ze svého profesního pohledu to, co se před těmi pár týdny, někdy na začátku března, stalo v České republice nebo vůbec v celé Evropě, v celém světě?

Já vás zdravím, dobré ráno, děkuji Jardovi za tu příležitost být tady dnes s vámi. Moc si toho vážím. Já to vnímám tak, že se kolečko zastavilo. Svět se přestal otáčet a my jsme zůstali ze dne na den v podstatě jako firma stát úplně. Takže od nějakého 12. března všechny naše projekty, které souvisely se zprostředkováním zaměstnanců, hledáním zajímavých lidí na otevřené pozice zůstaly zastaveny. Náš záběr je do korporátní sféry, výroby, hodně automotive tranše. My jsme prostě zůstali stát a myslím a vnímám to tak, že ještě nějaký čas stát budeme. Asi bych řekla, že pokud naběhneme do nějakého relativně pro nás zajímavého provozu, tak to bude září, říjen, podzim. Myslím si, že před létem nebo v létě to určitě nebude tak, jako to bylo předtím, než nás zastavili.

Jelikož mám zajímavé kontakty do sféry, pro kterou pracujeme, protože pro ni dělám dlouho, tak mám informace o tom, co se vlastně v těch firmách teď děje. Vnímám to spíše tak, že bude obrácený trend. Víc než nabírat se bude spíš optimalizovat a hledat nějaké možnosti úspor. Spíš to bude o propouštění zajímavých zaměstnanců, byť třeba klíčových pro tu firmu, ale v tuto chvíli budou řešit, jak udržet vůbec výrobu a jak vlastně zvládnout to, aby to vydrželi jako firma. Takže za mě to spíš bude obrácený trend než hledat lidi dál. To je asi můj pohled v tuhle chvíli. Já se snažím dívat se na to optimisticky, nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký pesimista, ale spíš je to reálný pohled na tu situaci, která nás jako firmu hodně ovlivnila. Vnímám to tak v tuhle chvíli, uvidíme, co přinese čas…

Já rozumím, on je to hodně zajímavý pohled, protože často si to my sami neuvědomujeme. Říkáme si jenom, hele, jakmile někde v médiích řeknou roušky dolů, tak je život zpátky, ale ono to v reálu tak není, protože ty velký firmy se nejsou schopny vrátit okamžitě zpátky na plný obrátky, a to, co popisujete, tak je vlastně přístup té chladné branže, kde sedí lidé, kteří jsou zodpovědní za ekonomiku té firmy, aby to fungovalo. Zodpovídají se akcionářům a majitelům a v podstatě to jejich řešení je okleštit to o všechny nadbytečné náklady, zbavit se zbytečné zátěže, abychom to přežili, aby ekonomika té firmy fungovala, takže tam je to dost nemilosrdné. Já si myslím, že v soukromém sektoru je to trošku jiný. U rodinných firem ti majitelé jsou srostlí s těma lidma a takhle to nefunguje, je to o vztazích, o vazbách, ale u toho korporátu, tam je to jasný, tam prostě musí sedět čísla, ti lidi, kteří jsou ve vedení společnosti, kteří ji řídí, tak musí jednat. Takže tam je to opravdu na hlubší zamyšlení do budoucnosti, jak si s tím poradit.

Zuzi, jenom mi řekněte, u vás vlastně, vy jste na to navázaný, děláte to spoustu let, to znamená, že předpokládáte, že u vás té práce bude míň? Jak to dnes řešíte? Přemýšlíte nad nějakými alternativami, jak si s tím poradit? A vůbec, jak to na vaši psychiku působilo v momentě, kdy se váš svět, ten korporátní, zastavil? Já si pamatuji před těmi jedenácti lety, kdy se to najednou zabrzdilo u mojí ženy, která měla v automotive 350 zaměstnanců, a najednou jako agentura, která dodávala lidi do těch firem, měla 350 lidí doma. Jak tohle teď působilo na vás, jak jste si s tím poradila, Zuzi?

No, musím přiznat naprosto otevřeně, že když to bylo vyhlášeno, že se teda republika zavře, tak jsem byla trochu vyděšená, protože firma, kterou mám, tak nás jako rodinu živí. Je to prostě ekonomicky pro nás důležitý zdroj příjmů. Takže v první chvíli to bylo takové to zděšení z toho, co budeme dělat, jak to dáme jako rodina, jak to zvládneme, jak dlouho to bude trvat… Odpovědi moc nepřicházely, protože nikdo nevěděl, jestli to bude dva měsíce, šest, nebo co se bude dít. Takže ze začátku jsem byla taková z toho vyděšená. Trochu jsem šla do nějakého strachu, a protože kromě toho, že zprostředkovávám lidi nebo moje firma, tak já se zabývám dlouhou dobu koučinkem, který jsem si nazvala vědomý koučink, a mám mnoho technik, se kterými pracuji a provádím klienty. Vzhledem k tomu, že tedy tu praxi mám, tak jsem si začala pracovat s těmito věcmi sama, abych se dostala do jiné roviny. Abych přestala přemýšlet o tom strachu a o tom, co bude špatně, a nevytvářela soudy a závěry, jak moc špatný to je, ale spíš hledala příležitosti, jak z toho ven, jak najít cestu z toho, co se tady stalo ne naší vinou.

Nemůžeme to nějak extra ovlivnit, nejsme ti, kteří jsou tady od toho, aby řekli, tak teď to otevřeme a rozjedeme, prostě musíme jenom čekat. Ale v tom čekání je pro mě – nebo jsou pro nás jako pro firmu – zajímavá možnost, kudy může vést cesta. Tudy vedly mé myšlenkové pochody, abych to celé ustála ve zdraví psychickém i fyzickém. Samozřejmě ekonomicky nás to ovlivnilo velmi. Pomoc ze strany státu nic moc, takže upřímně řečeno, musela jsem se nad tím zamyslet sama, jak ta cesta povede dál, a dnes ji už vidím. Dneska to vnímám tak, že můj záběr nebo náš záběr půjde hodně do té oblasti individuální práce s lidmi, protože si myslím, že to bude třeba. Spousta lidí bude v situaci, kdy budou řešit strach, kdy nebudou vědět, co se sebou, a tam si myslím, že je moje místo jako kouče. A co se týče firmy, tak hledání nových lidí asi bude velmi omezené, ale jsou tady pak nějaké jiné možnosti, poradenské činnosti, o kterých si myslím, že třeba ty firmy některé budou potřebovat, takže asi tudy cesta. A pak hledám další možnosti, jak s tím naložit… Proto možná jsem tady společně s vámi, Jardo, protože to je jedna z možností, která mě také velmi zajímá… A která by možná nešla tak rychle, nebo by nebyla tak aktuální, kdyby se ty věci neděly…

To je veliká pravda. Vy jste mi totiž dnes předala jednu krásnou myšlenku a hodně hlubokou v tom, že bude hodně schopných lidí, kteří se dnes ocitnou v nejistotě, protože korporát to bude prostě regulovat. Takže tady bude hodně skvělých mozků, a já to vidím v posledních několika málo týdnech, kdy nás začali oslovovat velmi kvalitní lidé, kteří mají zkušenosti, mají zkušenosti s vedením týmů, mají zkušenosti se zahraničním byznysem – a najednou ti lidé sami začínají přicházet, protože zjišťují, že děláme to, co je globální, co je uchopitelné prostřednictvím internetu, a pro ně je to nějaká alternativa. To v podstatě bylo i to, co svedlo nás spolu dohromady v té komunikaci cca dva týdny zpátky, a já si toho moc vážím, že člověk v korporátu se dívá i na tu možnost dělat nějaký byznys online, dělat věci, které jsou smysluplné. A to je pro mě třeba dneska jen to, že se zabývám tím, co má přidanou hodnotu. Protože dělat jenom proto, že vydělám peníze – fajn, dobrý, živím rodinu, platím hypotéku, ale dneska už ty lidi začínají přemýšlet nad něčím jiným, jestli vlastně to, co dělají, jestli je naplňuje, jestli to má nějaký hlubší smysl a jestli je to služba pro celek.

Takže já si moc vážím toho, že jste s námi, a určitě bude prostor, kdy si vás vezmu některý z těch večerů jako koučku, jako člověka, který má zkušenosti právě s tím podívat se hlouběji do těch lidí, poradit jim, dát jim odpovědi na to, jak najít sílu v nelehké situaci, protože spousta lidí má nějaký příběh a neví si s ním rady. Já jsem byl moc rád, že jsem před lety potkal svoji ženu, která mi řekla, že mi druhou díru do zadnice nikdo neudělá. Bylo to drsný. Já jsem se tehdy opil, tehdy v té době, měl jsem to těžký… Já jsem to neinterpretoval natvrdo, jak to řekla… a to mi bylo 35 let, a musím říct, že mi to hrozně moc pomohlo, že tenhle pohled toho člověka byl drsný, ale byl pro mě strašně důležitý v tu chvíli. A já si myslím, že i vás bude spousta lidí potřebovat právě v téhle situaci, takže se k tomu propracujeme, ta naše komunita roste, a je tam opravdu spousta lidí, kteří si nevědí rady s tím, co teď.

Možná, jestli můžu, Jardo, do toho vstoupit – jenom na maličkou chvíli. Jak jste se ptal, jak to vidím, kudy vede cesta, tak jeden z úplně jednoduchých nástrojů, který lidé, kteří nás sledují, mohou klidně použít už dneska. Já jsem byla člověk, který vytvářel soudy, závěry, jak jsou věci většinou špatně. Prostě něco se mi dělo, i v byznysu, a z toho není cesty ven. Prostě když myšlenku zaměřujete na to, že je něco špatně, tak se věci dějou přesně v téhle energii nebo v tomhle kontextu, a tenhle nástroj, který je tak jednoduchý, je: přestaňte vytvářet soudy a závěry o tom, že je něco špatně, protože špatně a dobře není. Věci se prostě dějí přesně tak, jak se dít mají. I to, co se s námi dneska děje, má nějaký vyšší, hlubší smysl – pro vás, pro mě, pro lidi, kteří nás sledujou, pro celou planetu, pro kolektivní vědomí, prostě má to nějaký vyšší význam.

Ale pojďme se ptát, co je tady možné, co je tady pro mě dneska připravený, co ještě všechno mohu dělat, co jsem ještě do téhle doby vůbec nebyl schopen vidět a vůbec ani uznat, že mám za kapacity a talenty dělat prostě něco dalšího, jiného. To znamená, pojďme z toho soudu a závěru zůstat u otázky: Co všechno je tady pro nás možné a připravené? A to je něco, co u klientů, se kterými pracuju, funguje na první dobrou. Okamžitě! Wow! Takhle jednoduchý to je? No takhle easy to je. To je něco, co používám každý den, vstanu a položím si tři čtyři otázky a ten svět myšlenkovej, vůbec vědomej, se najednou otočí. No tak svítí sluníčko, dnes nemám nic na práci, tak se půjdu rýpat v hlíně, vždyť je to přínos pro mě, pro rodinu, zasadím si rajče, pak ho třeba sklidím… Pro mě totální obrat v tom pohledu, mým vlastním pohledu, jak žiju a jakým životem chci žít. Takže jednoduchý nástroj, prostě zkuste být v otázce a přestaňte vytvářet soudy a závěry, jak špatně jste na tom a jak blbě to je. Máte dvě ruce, dvě nohy, dýcháte, na vozíku nejste, tak na co žehráme… Pojďme do toho!

Tak já dneska vím, že do mojí knihy vděčností, kterou si teď píšu, si dám tento dnešní rozhovor. Ten závěr je to, nad čím se můžeme zamyslet. Já jsem byl třeba dnes ráno vděčný, že jsme byli první ve školce, protože dneska jsme vstávali brzy a synek byl také v kondici, protože chtěl být první. Takže jsem měl o 30 minut více času, tak jsem se jel podívat na náš druhý dům, který je v lese, a šel jsem potichu, říkal jsem si, tak vyskočí divočák nebo srnka… Vyběhla srnka, byl to nádherný pocit a já jsem si říkal, já jsem vděčnej za to, že můžu prožívat takovéhle ráno, že nejdu do fabriky, ale že mám to ráno klid, pohodu. A pak že mám šanci si povídat s těma lidma a přinášet nějakou hodnotu. To, co jste říkala na závěr, si myslím, že stojí za sdílení pro spoustu lidí, kteří nás sledují…